Kronika obce Kuří

Místní kronika obce HERMANNSCHLAG (Kuří) region Kaplice
Jan WOGLER
MNICHOV 1. vydání 1992
KAPLE KUŘÍ

Kapitola 1

Na zpáteční cestě z dovolené ve Štýrsku jsme navštívili s moji maminkou, aniž jsme to předem plánovali, dne 12. – 13. června 1992 rodiště moji maminky H e r m a n n s ch l a g, Kuří. Byla právě bouřka, lilo, hledali jsme a našli přístřeší u jedné rodiny; rodina pana Rudolfa H e n z e l a, takto vznikl začátek o opravě kapličky...

V jejich bezprostředním sousedství v Kuří, které dělila jen příjezdová cesta k opuštěnému hřbitovu, stojí hostinec Steininger, naposled František Steininger, jméno po domě Steckschneider. Starý majitel měl 12 dětí ze kterých žije dnes Marie a Anna. Jejich nejstarší jsem já podepsaný těchto řádek, jehož vzpomínky na KUŘÍ se omezují na dvě návštěvy u prarodičů a na dům a rodinné jméno, které znám jen z doslechu. Slovo „domov“ a určité romantické pocity myšlení, pro které každý sám je zodpovědný, pověřili mně k zahájení darů k rukám pana Františka O p e l k y se kterým mě seznámil pan Henzel. Pocituji a věřím, že s oběma jmenovanými pány jsem nalezl dva přesvědčivé a z toho v panu Opelkovi jednoho odborného a kompletního spolupracovníka a spolubojovníka, který zvláště organizoval a vedl renovaci v Dobré Vodě a v Hartunkově, k všeobecné spokojenosti. Byl jsem vnitřně pohnut a současně zaražen, když jsem se tajně plížil kolem kapličky s rozbitými okny a fotografoval, po objevení zlomeného okenního kříže, jsem vlezl ještě dovnitř a znovu dokumentoval.

Vlastně přesvědčivě je dosud všechno poměrně zachovalé, kostelní lavice, držáky na svíčky, žerď na prapor, celý oltář a na straně velký kříž. Zvon dosud visí a na poškozené věžičce venkovní, křiž docela vpravo nahoře vedle kapličky je ještě ve staré nádheře zachován. Krátce a dobře je kaplička ve stavu opravy schopná a taktéž opravy důstojná, která by mohla zaujmout spotupracovnika památkové péče a přivést k zamyšlení.

Tyto řádky budou napříště v časopise spolku „Glaube und Heimat“ /Vira a domov/ zveřejněny a 3. srpna t.r. následně při pouti na Dobrou Vodu dostupné s obrazovou dokumentací.

Milí Hermannschleger /občané Kuří/ a potomci, je zcela jedno kde současně bydlíte, pomozte jak můžete naše podnikání finančně podpořit Z obce přislíbil pan Henzel můj text přeložiti a na kapličce vyvěsiti, aby dal příležitost nynějším obyvatelům se k nám připojiti a také přispěti darem.


Kapitola 2

Největší potíže proti uvolnění nové cesty byly z Budějovic. Karel IV. dal vlastně privilegia silniční ze 4 května 1351 k dobu budějovických, tím, že všichni obchodníci se svými vozy z Freistadtu do Čech a nebo odtud do Rakouska směřovaly jejich cestu přes Budějovice a mohly použíti Keřschbaumský průsmyk. Uvolněním nové cesty cítili se Budějovičtí ve svých právech a příjmech těžce poškozeni.

Založení Hermannschlagu /Kuří/ dle příkazu pánů z Michelsbergu bylo úspěšné, neboť tentokráte toto území se rozkládalo až k hranicím Rakouska. Pod ochranou pěšin a cest vedoucích od Dunaje do Čech, na příhodných místech budovaly se pevné strážní hrady, okolo – kterých bylo využito místo k osídlení. Nedostatek soli v Čechách nutil obyvatele hledat spojení se sousedy, kde byly bohatě požehnané zásoby soli. Již v římské době se budovaly cesty neproniknutelnými lesy pohraničních hor k dovozu žádoucí a životně důležité soli do vltavského území. Proč byla tenkráte sůl tak důležitá? Před zavedením pěstování řepy a ovoce nebylo dostatek krmení pro dobytek. Proto se na podzim část dobytka porážela a maso pomocí soli jako uzené a naložené se dalo uchovat. Také pro denní spotřebu masových jídel bez zeleniny nebo brambor se spotřebovalo velké množství soli. Kromě toho sloužila sůl jako přísada pro krmení dobytka a pro vydělávání kůží.

Nejdůležitější dopravní cesta byla předně ta, která se nazývala „Zlatá stezka“. Výchozím bodem bylo Pasovské město Illz, kde se z dolů Berchtesgádenského území a Solné komory těžilo a po Innu naloďovalo a dopravovalo. Tato trasa spojovala Pasov s asi 80 km vzdálenými starodávnými Prachaticemi v Čechách. Ve 14. století, dělily se v okolí Freyungu dvě vedlejší stezky, ze kterých jedna vedla do Vimperka a druhá do svobodného Goldbergstadtu – zlatého horního města Kašperské hory /Bergreichenstein/. Po těchto cestách byla sůl na kárách tažených koňmi neb oboustraně naloženými soumary a krosnami krosnařů dopravována do Čech. Nejvyšší bod dosáhl soumarský trh v 16. století. Napočítalo se tenkrát v Prachaticích až 1200 soumarů za týden. V Pasově bylo ročně okolo 300.000 centů soli přeloženo. S tímto pružným obchodem se vyvíjel na obchodních cestách obchod v obcích ruku v ruce. Vznikla nová soumarská sídliště, sklady, stáje, noclehárny, hostince a místa ke krmení. Jako protináklad bylo z Čech vyváženo obilí, chmel, pivo, kořalka, vlna a kůže a dopravována do Bavor. Přesto že soumaři museli na území panstva platiti clo a mýto byl tento soumarský obchod spojen s výnosnou živností a takto dostal název "Zlatá stezka" která je takto objasněna.

Zmatky husitských válek a třicetiletá válka, zamezily nebo přerušily soumarský obchod, tak, že nikdy už nedosáhl svého významu. V roce 1706 císař Josef I. zakázal dovoz soli z Bavorska z knížectví Pasov do Čech. Zásobování Čech solí následovalo později levněji a bez nebezpečí ze Solnohradska přes Linec a Freistadt, tenkrát r.1829 zahájenou koňskou drahou- Předtím obstarávali překládání soli z Dunaje do Budějovic jihočeští a muhlfureští sedláci, kteří pro cestu tam a zpět potřebovali 5 dnů. Na tomto podnikání Vylo mnoho lidí závislých, především povozníci sami, ale také mnoho řemeslníků jako kováři, zámečníci, sedlán, pekaři, řeznici a ostatní.


Kapitola 3

Ještě v roce 1564 bylo pro dvůr používáno označení "Albrachten Hof`, které vzpomíná na poslední svobodné sedláky na dvoře Hermannschlagu. O dalších poddaných sedlácích dvora je znáno: 1598 selka dvora Ann, 1603 Mathes Pesku, 1625 Adam Weilgune, 1721 Jakob Póschko

Dne 23. června 1731 prodal prelát Siegesmund August Heubner dvůr se všemi právy Josefu Konstantinu z Muckenbergu synovi Konstantina Gottfricda z Muckenbergu z Zertlesdorfu, za obnos 2050 zlatých. Takto se stal statek zase svobodným dvorem a zemským knížecím sídlem. Jeho dcera Ernestina Karolina provdala se 7.2. 1736 v Německém Benešově za Ludvíka Ignáce Golfingera ze Steinbergu a prodali dvůr svému švagru Johannu Lorenzi Golfingerovi se Steinbergu v r. 7 737. Oba Goldfingerové byli syni lesního na panství hraběte Buquoye. Správa statku Hemannschlag pod vedením Lorenze Golfingera, nezdála se být nejlepší. Toto můžeme zjistiti z dopisu benešovského faráře Václava Hohenbergera. z 1.8. 1744, kde si tento stěžoval, že majitel Hermannsdorfského dvora již veskrze 7 roků dluží farní desátky, které byly vyřizovány pravidelně za preláta Heubnera.

Jan Lorenz Golffinger prodal dvůr 6.11. 1745 Madame Sophie Wecker z Neudenstein, rozené se Sternecku.

V r. 1748 získal Antonín Schneidauer z Oberwallsee dvůr, protože se 29.4. 1748 oženil s Annou, Josefou z Feldeggu. Schneidauer byl hejtman Harachova pluku a zvěčnil se nadací pro kostel v Kaplici a Rožbmerku.

V roce 1756 následoval netolický hejtman a hospodářský ředitel Johann Josef Wolf, který byl oddán s dcerou Annou Terezii hraběte z knížecího Schwarceberského panstsví Ignace Mucherleho. V inventáři z pozůstalosti z 25.5. 1762 byl dvůr Hemannschlag odhadnut na 5.000 zlatých. Jestli jeden ze synů Wolfa dvůr převzal a nebo prodal není známo.

V roce 1793 jmenovala se majitelka dvora Anna Holl. V roce 1799 prodal Lorenz Dvorschack ke dvoru náležející " dlouhé uzavřené louky" na L Hausl.

V roce 1804 získal statek Johann Nepomuk Ritter z Mohrweisser, který vlastnil do 26. dubna 1836. Od něho potom převzal dvůr Adalbert Roschek o kterém je zmínka jako o majiteli, v roce 1843. Z této doby je bližší popis statku přednostní. Sestával se tenkrát z 20ti domů se 114 poddanými. Pozemkové vlastnictví je takto udáváno: 43 Joch 529 Klafter pole 29 Joch 984 Klafter louky 580 Klafter zahrady 31 Joch 1483 Klafter lesy 4 Joch 928 Klafter pastviny


Kapitola 4

Často schovali šperky, peněžní mince, nebo cenné věci na půdě nebo ve stodole za trámy, nebo na těžce přístupných místech ve sklepě, protože si mysleli, že jdou na krátkou dobu pryč a že se brzy vrátí.

Možná, že se řekne,že to byla tragedie, která se opakuje během století vždycky zase ukrutným způsobem. Však tentokráte to bylotrochu jinak. Dva národy různých mateřských jazyků, žily po staletí veskrze vjedné zemi, která oběma byla konečně domovem. Nyní jeden národ vyhnal druhý národ z této domoviny, rozhodnut je proto navždy vyloučiti a to právě ten národ, který na základě historické minulosti měl přednostní nárok na tuto zemi.

My nevímejestli tento dějinný kruhje uzavřen. Jistéje, žejsme všichni po trpkých letech bídy a strádání v nové vlasti se prosadili. Nepoškozené, ale zůstátvá naše právo na domov a na naší uloupenou zem a právo na seberurčení. Jediné co zbylo z tehdejší obecní společnosti, jsou domovské srazy. Tady sedí po tisících v sálech, stanech a halách, nebo ve volné přírodě, stoly označené tabulkami rozděleny podle původu a obcí. Přišli a přijeli z daleka a plíží se k nim pocit, jakoby přišli zase domů. Zde na tabulíchjeještě staré německé značení, jako Kaplice, Brady, Krumlov, Německý Benešov, a ti kteří zde sedí a padnou bez zloby opět zpět ku svému domovskému nářečí, používají již dávno nepotřebná slova, vzpomínají na dávno uplynulé časy, vyprávějí o svém životě o svých dětech a vnucích. Zde se najdou zase pohromadě, co bylo kdysi úmyslně rozděleno a do všech nebeských stran rozseto. Je to shledání s nejbližšmi starými lidmi, o kterých vzali při odcestování pocit, žeje to třeba rozloučení navždy. Při příštím srazu budou určitě zase někteří chybět a s nimi zemře i kousek neodvolatelné minulosti.

Moje milá malá obec Hermannscblag. Tvéjménojejenom vzpomínka, protože ty už nejsi žádný německý „Flermannsehlag“, jenom jako jeden z těch vyhnaných Němců opuštěný a od českých komunistů vyhnaná a k všeobecnému rozpadu vydaná obec. Tvůj obrazje němý avšak říká mně mnoho, že srdce ukazuje oku cestu k rodnému domu, kde života začal ve škole, kde to bylo vážné v „Hofscheider-Hof“ /v Hoscheiderském dvoře/, jehož obhospodařování jsem po sňatku s Kathy Polzer z Hermannschlagu převzal a do vyhnání vedl, k rodičům a prarodičům u kterých jsem prožil dětství a konečně k sousedům, přátelům a druhům dávno v zašlé šťastné době.

Nutí mně to v souvislosti k přídavku vylíčení o tom jak to kdysi v I-lermannschlagu bylo, kdo žil v naší obci a které zvláštni události s tím nebo oním venkovským obyvatelem zůstaly v mé paměti navždy zachovány.

Při vypočítávání stavebních obnov v Hermannschta­gu,neměl by býti zapomenut válečný pomník u malého kostelíka uprostřed vesnice. Byl zřízen od obyvatel obce na památku padlých v první světové válce.Také po druha světové válce se 10 místních občanů z vojska nevrátilo zpět.



Kontakt

Nadační fond Hermannschlag

Oblíbené odkazy

TOPlist